Éric Fouassier: Skleněná past

V roce 1503 jsou nalezeni tři mrtví alchymisté s podivnými písmeny vyrytými na čele. Anna Bretaňská je přesvědčená, že ve stínu královské koruny někdo zosnoval spiknutí, a vyšetřováním pověří mladou lékárnici Héloïse Sanglarovou spolu s panovačným a drsným baronem de Comballec. Aby zhatili plány zplozené chorou myslí, musí rozluštit záhady a tajné kódy tajemného pergamenu.

Vitráž se smrtící mocí, okultní vědy, tajemná zmizení… na Héloïse míří hrozby, ale ona je rozhodnutá nad královými protivníky zvítězit. Ale pro ženy je to těžká doba, a aby přežila, bude potřebovat pomoc všech svých spojenců, a možná dokonce i své lásky z mládí, rytíře Bayarda. Ledaže by rostoucí sympatie, jež pociťuje ke Comballecovi, její plány změnily…

Francouzský autor Éric Fouassier (*1963) je členem Národní lékárnické komory, Řádu lékárníků, má doktorát z práv a farmacie. Zabývá se dějinami farmacie, které vyučuje na univerzitě už více než dvacet let. Je autorem několika novel a románů. Českým čtenářům se poprvé představuje příběhem z renesanční Francie, jenž osciluje mezi historickým románem a ezoterickým thrillerem.

Vydává Jota.

Ukázka z knihy:

Prolog

Podzemní místnost zářila rudě. Šarlatové chvění barvilo stěny krvavými odlesky a vypadalo, jako by je stvořily pekelné ohně. Kožený měch v ohništi v neustálém pohybu tlumeně hučel jako oddechování nějakého zvířete skrytého v přítmí.

Místo s nízkou klenbou a zdivem, které překrývalo skálu, vypadalo spíše jako nějaká nora než jako pracovna poctivého řemeslníka. Pár kousků nábytku přetékajícího různorodými věcmi také přispívalo k pocitu jakéhosi neklidu. Baňky, křivule, skleněné trubice, měděné nádobí a bronzové hmoždíře. Byla to tajemná sbírka, která se dělila o místo s hromadou kouzelnických knih se stránkami pokrytými kabalistickými znaky a podivnými obrázky. Ale nejpůsobivější v tomto zvláštním prostředí byl krb uprostřed, s velkým ohništěm, kde se v praskající záři proplétaly dlouhé odlesky a zlověstné stíny.

Kdesi v domě se rozezněl zvon. Mladík, který hlídal plameny, vstal a zamířil k jediným dveřím v místnosti. Byl to vytáhlý chlapec s rezavými vlasy a nedbalou chůzí, jehož obličej s hrubými rysy napovídal, že mládí strávil spíše na venkově než horlivým studiem vědeckých děl. Otevřel dveře, zaposlouchal se a otočil se zpět do místnosti.

„To jsou oni, mistře. Tiphaine jim právě otevřela.“

Muž, na něhož s úctou promluvil, jako by se probudil z bdělého snu. Protáhl si tělo zchromlé revmatismem a jakoby nerad vstal z křesla, v němž s obavami čekal na tuto chvíli. Byl oblečen do pláště lemovaného jehněčí kožešinou a pyšnil se dlouhou čarodějnickou bradkou. Byl alchymista. Ale to, co se mělo tento večer odehrát v jeho tajné laboratoři, souviselo jen málo s hledáním kamene filozofů a mystérií Velkého díla alchymistů. Kdyby nenadělal tolik dluhů, určitě by nikdy nesouhlasil, že se zúčastní tak temné záležitosti.

Zatímco alchymista přemítal o svém rozrušení, zaslechl na schodech vedoucích k jeho brlohu kroky několika osob. Naznačil svému učedníkovi, aby otevřel dveře dokořán. Do dílny vešli jeden po druhém tři muži. Byli oblečení slušně, ale prostě. Vypadali jako skromní řemeslníci, kteří přišli do města žádat o práci. Dva mladší zůstali u dveří, zatímco třetí muž přistoupil k majiteli laboratoře. Muž byl holohlavý, pohublá tvář, strohý zevnějšek a velitelský vzhled dávaly tušit, že taková je i jeho povaha.

„Dobrý večer, mistře Barello,“ řekl chladným hlasem. „Dostali jsme váš vzkaz. Jste si jistý, že jste dosáhl cíle, který jsme si určili?“

„Rozhodně bych pro vás neposílal, kdyby tomu tak nebylo. Ale budete to moci posoudit sám.“

Alchymista pokynul učedníkovi. Zrzek okamžitě přemístil zástěnu, která skrývala nejtmavší část sklepa. Za paravánem stál stůl s pětiramenným svícnem, velké oválné zrcadlo a měděný rám, v němž bylo vsazeno barevné sklo.

Mistr Barello přikročil ke stolu a ukázal na skleněnou tabulku.

„To je ta věc. Pojďte blíž, prosím! Můžete si ho beze spěchu prohlédnout a uvidíte, že se nijak neliší od obyčejného skla, snad jen že je neuvěřitelně průzračné.“

Při řeči si alchymista pečlivě navlékl rukavice z jemné kůzlečí kůže. Návštěvníci se shromáždili kolem stolu, dva mladší zůstali trochu vzadu. Muž s propadlými tvářemi a panovačnými rysy se sklonil, aby si kousek skla prohlédl zblízka. Nepopsatelně rudá hmota se třpytila v záři pěti hořících svící a vypadala, že je dokonale průzračná, bez sebemenšího kazu.

„To je pozoruhodné dílo,“ uznal návštěvník a po pečlivém prozkoumání se narovnal. „Ještě nikdy nebylo barevné sklo tak zářivé. Co si o tom myslíte, Jeane?“

Jeden z jeho společníků se sklonil, aby si šarlatové sklo také zblízka prohlédl. Byl to asi patnáctiletý mladík. Světlé polodlouhé vlasy a jemné rysy mu dodávaly andělský výraz. Po chvíli pokýval hlavou.

„Poprvé vidím tak hlubokou a jasnou červenou. Výsledný efekt bude působivý!“

„To si také myslím,“ řekl starší muž a znovu se přísně podíval na starého alchymistu. „Ale, mistře Barello, jak si můžeme být jistí, že jste dokázal v této dokonalé průzračnosti skrýt veškerou temnotu svého umění?“

„Tušil jsem, že si budete přát posoudit na místě sílu té věci. Tak jsem si naplánoval malý důkaz. Guillaume? Jdi pro něj!“

Rezavý učedník přikývl a zmizel na schodech. Byl pryč jen chvilku, během níž se lidé v místnosti ani nepohnuli, ani nepromluvili. Když se vrátil, držel v náručí štěně s nažloutlou srstí a vzhledem hravého křížence.

Zrzek nečekal na instrukce a jako by se ta scéna již po několikáté opakovala, položil zvíře před barevné sklo a pevně přivázal obojek ke dvěma protilehlým nohám stolu. Zvířátko si určitě myslelo, že je to hra, vrtělo ocasem, krátce ňafalo a poskakovalo na místě.

Mistr Barello se k němu přiblížil a něžně ho pohladil po zádech, aby ho uklidnil. Štěně několikrát zatahalo za provaz, který mu překážel, a nakonec si rezignovaně a důvěřivě lehlo na dřevěnou desku a tlamu položilo mezi tlapky.

„Teď se pozorně dívejte!“ upozornil je alchymista a otočil oválné zrcadlo. „A pozorujte moc Díla, které nemá ani začátek, ani konec…“

V přítmí sklepa vypadala vyleštěná strana zrcadla, jako by náhle pohltila plamen svící, aby ho lépe zkoncentrovala a odrazila na kousek skla upevněného v měděném rámu. Intenzivní a téměř nesnesitelně rudé světlo vystřelilo rovný paprsek na ležící štěně. Nejprve se zdálo, že zvíře tomu nevěnuje pozornost. Náhle vztyčilo uši. Postavilo se na nohy a naříkavě zakvičelo. Chvíli nato se mu objevila u čumáku pěna, protočilo vyděšené oči a svalilo se na bok. Tělo se otřáslo dlouhými záchvěvy a jazyk mu visel mezi tesáky. Pak ještě několik vteřin vypadalo, že balancuje mezi životem a smrtí, až nakonec zachroptělo a ve smrtelné křeči ohrnulo pysky. Oči strnuly, tělo se napjalo a štěně přestalo dýchat.

„Úžasné!“ zvolal nejstarší z návštěvníků. „Mistře Barello, slyšel jsem chválu na vaše alchymistické kvality, ale musím uznat, že skutečnost ještě všechno předčila. To, co se vám podařilo, je opravdový zázrak!“

Stařec s bílým vousem sklopil skromně oči a pokusil se trochu protestovat.

„To není žádný zázrak, to mi věřte! Je to jen výsledek mistrovského učení o těle a principech, které vycházejí z opravdového umění. Přeměna jistých kovů a jejich přimíchání v přesných poměrech do skla dodají světlu smrtící sílu.“

„A zdrcující!“ dodal holohlavý muž. „Ten pes neměl ani čas se bránit!“

Mistr Barello s úsměvem přikývl.

„Jestli mé skromné schopnosti naplnily vaše očekávání, pak jsem velmi spokojen.“

Návštěvník vytáhl z pláště pěkně naditý váček, chvíli jej potěžkal, až jeho obsah zacinkal, a hodil ho na stůl.

„Na mou věru!“ zvolal. „Vyplnil jste řádně svoji část smlouvy, a já nechci odkládat vaši spravedlivou odměnu.“

Když však alchymista natáhl ruku, aby se chopil koženého váčku, návštěvník zvedl ruku. Strohý výraz obličeje opět nahradil chvilkové pobavení z právě provedeného pokusu.

„Nicméně, mistře Barello,“ dodal tónem, jímž prosvítala výhrůžka jako slunce mlhavým jarním ránem, „dovoluji si vám připomenout, že suma, kterou jste dnes dostal, zahrnuje i cenu vašeho mlčení. Nic z toho, co se dnes večer tady stalo, nesmí proniknout ven. Vy a váš učedník mi ručíte hlavou. Jsme v tomto bodě zajedno?“

Majitel sklepa poslušně přikývl. Teď, když obávaná zkouška bez problémů proběhla, se nemohl dočkat, až návštěvníci z jeho dílny odejdou. A byl-li si něčím jistý, pak tím, že až se za třemi muži zavřou dveře, bude se velice rychle snažit zapomenout, že s nimi měl kdy co do činění.

„Guillaume,“ obrátil se na svého učedníka, „můžeš vyprovodit návštěvu. Pak se ujisti, že jsou dveře dobře zamčené, a jdi za Tiphaine do kumbálu. Dnes večer tě už nebudu potřebovat.“

Muž s vyzáblým obličejem pustil váček a začal opatrně balit barevné sklo do plátna. Pak ho podal svému mladšímu světlovlasému společníkovi, jenž ho nacpal do mošny, kterou si tiskl k boku. Tři návštěvníci kývli starému alchymistovi na pozdrav a pak následovali Guillauma.

Když alchymista poslouchal na schodišti vzdalující se kroky, s úlevou vydechl. Celý sinalý, s pěstmi sevřenými v rukavicích z jemné kůzlečí kůže, si říkal, že prožil období, kdy se dopustil tolika špatných věcí. Pokud bude mít v budoucnosti další finanční problémy, musí přemýšlet o jiných prostředcích, řekněme… méně riskantních.

Byl tak ponořený do svých úvah, že když za zády uslyšel hluk, trhl sebou.

Byl to zvuk několika zesilujících se tlesknutí.

Mistr Barello se otočil, a i když předem věděl, kdo se skrývá v přítmí jeho dílny, neubránil se zachvění, když viděl zvláštní postavu nového návštěvníka.

Ten stál v klenuté místnosti vzadu u závěsu, jehož barva splývala se skálou a za nímž byl úzký průchod vedoucí dozadu za dům. I když byl oblečený do velkého volného pláště, dalo se tušit, že je to statný muž se širokými rameny, zvyklý na všechny formy boje. Tento dojem ještě posiloval dlouhý meč, jenž mu okázale visel u boku. Ale tento divoký vzhled nebylo to, co člověka hned zarazilo. Pohledy lidí, kteří se s ním setkali, neodolatelně přitahovala sněhobílá barva vlasů a obočí, sinalá pokožka a slzící kruté červené oči. Zjevně to byl měsíční syn. Protože tak se tehdy běžně nazývaly nepočetné osoby, které trpěly úplnou ztrátou pigmentu.

„Jste tady už dlouho?“ zeptal se alchymista a snažil se potlačit nepopsatelnou nevolnost, jež se ho zmocnila pokaždé, když se ocitl v blízkosti albína.

„Řekněme, že nějakou dobu,“ ušklíbl se albín a odhalil dvě řady zkažených křivých zubů. „Každopádně dost na to, abych se mohl potěšit představením, jímž jste poctil naše přátele.“

„Takže jste mohl zjistit, že všechno fungovalo tak, jak jsme předpokládali. Ten, kdo vás posílá, by měl být spokojený.“

Tajemný vyslanec tasil krátkou dýku a přiblížil se ke stolu, kde ležela mrtvola psa. Špičkou zbraně několikrát píchl zvíře do boku, jako by se chtěl ujistit o jeho smrti.

„To bude, o tom nepochybujte,“ připustil nakonec. „Peníze, které vám včera předali, jste přece neukradl.“

Muž v plášti ukázal na váček, který stále ležel na stole vedle štěněte, a pokračoval:

„Když k tomu přidáte obsah tohoto, jste skoro bohatý. Nicméně, moc bych vám neradil, abyste ten váček nechával na viditelném místě. Tady by to mohlo přilákat něčí žádostivost.“

Mistr Barello se zachvěl. Nevěděl, proč má ten dojem, ale pořád se mu zdálo, že albínova slova skrývají nějaký druhý smysl. Nějakou skrytou hrozbu. Bylo to zvlášť nepříjemné.

Popošel až ke stolu a uchopil kožený váček.

„Máte pravdu. Uklidím ho do skrýše ve svém domě, kterou znám jen já.“

Zrovna se odvrátil, když mu albín skočil na záda a chytil mu ruce. Zatímco se překvapený alchymista pokoušel uvolnit z jeho sevření, útočník mu zarazil dýku do ledvin. Stařec přidušeně vykřikl a pomalu se zhroutil na kolena.

Jeho zlomený hlas jako by vycházel ze záhrobí.

„Já… Já nechápu…“

„A to je dobře,“ zažertoval albín. „Víc jsme od vás nečekali. Tak dohrajete dokonale svou roli až do konce.“

Muž se sklonil nad svou obětí. Popadl dýku, zarazil ji až po střenku a zakroutil s ní v ráně zprava doleva. Mistr Barello zachroptěl a jeho tělo rychle ochablo. Albín se zle usmál. Ani nepustil dýku, špičkou boty odsunul alchymistovo tělo, které se skutálelo po podlaze z udupané hlíny.

Vrah se narovnal, chvíli zůstal nehybně a potichu stát a poslouchal, jestli neuslyší z domu nějaké zvuky. Když se ujistil, že je všude ticho a že jej nemůže nic vyrušit, popadl hadr, který se válel mezi baňkami a křivulemi v laboratoři. Pak se vrátil k mrtvole, poklekl, stáhl rukavice z rukou své oběti a pečlivě si dával pozor, aby se ničeho přímo nedotkl. Pak rukavice i hadr hodil do ohně uprostřed místnosti.

Vzal kožený váček, který mistr Barello při pádu upustil, rozhlédl se kolem sebe a procedil mezi zkaženými zuby:

„Na mou věru! Ten obraz je vážně povedený. Chybí jen podpis umělce.“

Vytáhl znovu dýku a otočil mrtvého alchymistu na záda. Použil ji jako pero a opatrně nařízl kůži na čele. Při každém zářezu vytryskla šarlatová stružka a stékala do široce otevřených alchymistových očí.

Vypadalo to, jako by mrtvola ronila hořké krvavé slzy lítosti nad chybami, jichž se v životě dopustila...

I

Galén v sukních

Héloïse Sanglarová se v klidu a teple místnosti, která sloužila jako přípravna, chystala vyřídit objednávku pro klášter paulánů. Šest svíček po dvaceti librách mělo svítit po celou dobu adventu.

Mladá žena nejprve pečlivě vybrala bavlněná vlákna, která splete dohromady, protože si na rozdíl od jiných lékárníků připravovala knoty sama. Ty ostatně tvořily důležitou část světla. Na jejich kvalitě bude záviset jasnost plamenu a nepřítomnost kouře. Protože Héloïse zkoušela nové postupy, začala napouštět bavlnu solemi, jako je například borax, které zpomalovaly hoření, a vosk tak mohl úplně vyhořet. Tato vynalézavost zajistila jejím svíčkám dobrou pověst nejenom v samotném Amboise, ale i v okolí vzdáleném více než deset mil.

Když byly knoty konečně hotové, zamířila k pultu, kde se nad plamenem pomalu ohříval měděný hrnec. Z roztaveného vosku stoupalo nasládlé aroma a prosycovalo místnost jemnou nevtíravou vůní, téměř nepopsatelnou, a přesto rozpoznatelnou mezi všemi. Héloïse připomínala dětství, celou tu minulou dobu vedle uctívaného otce, kdy ji zasvěcoval do tajů lékárenského řemesla, i když to vypadalo, že jako žena se bude muset navždy vzdát možnosti vykonávat lékárnickou praxi.

Mladá žena namočila poprvé knoty do tekutého vosku, pak je pověsila na kruh spojený s dřevěným otočným stojánkem. Díky němu se mohl kruh otáčet a postupně střídat nad hrncem knoty k výrobě svíček. Pomocí měděné naběračky nechala stékat vosk po knotu, který se jím postupně obaloval. Tato práce vyžadovala především trpělivost a přesnost. Zbytek určovala kvalita použitého materiálu. V tom byla věrná praxi svého otce. Nakupovala surovinu u proslulého janovského obchodníka, který ji osobně dovážel z města Béjaïa na africkém pobřeží.

Zrovna dokončila přípravu šesti svící, když za ní přišel učedník, že ji potřebuje v obchodě. Navzdory nevlídnému počasí na začátku října překonali početní zákazníci zimu a vlhko a tísnili se v lékárně. Héloïse si všimla zejména dvou živě rozprávějících mužů na druhé straně pultu. Jeden z nich byl společník, který jí pomáhal vést obchod, Aurèle Coulon, schopný a pracovitý hoch. Druhý, zachumlaný v těžkém kabátu podšitém kožešinou, měl pohrdavé rysy významného člověka a výraz strojené nadutosti. Byl to osobní lékař z místodržitelského panství v Amboise. Praktický lékař byl neuvěřitelně samolibý a měl tak pramalou důvěru ve výrobce léků, že několikrát do měsíce chodíval do lékáren ve městě, aby okomentoval svoje předpisy a osobně se ujistil, že léky budou připraveny správně. Héloïse nepotřebovala bujnou představivost, aby odhadla, že ji ten neschopný doktor nemá v příliš velké úctě.

Ve chvíli, kdy se mladá žena objevila ve dveřích přípravny, naklonil se doktor k Aurèlovu uchu:

„Vaše šéfová se uráčila ukázat. To je ale neštěstí vidět, jak počestný obchod, kdysi tak uznávaný, upadá v rukách nezkušené začátečnice v sukních!“

„Madam Sanglarová vychází z učení svého otce!“ zaprotestoval mladý lékárník. „Její znalost lektvarů a výroby léků mě každý den znovu a znovu udivují. A vůbec nepochybuji, že díky tomu bude patřit ke špičkám našeho cechu!“

Doktor opovržlivě pokrčil rameny a v jeho hlase zazněl ironický tón.

„To vás tak zaslepila záře jejích znalostí, nebo její ohnivé oči? Aby člověk mého věku a mého postavení ztratil soudnost, potřebuje víc než jen hezkou tvářičku.“

„Co tím chcete říct?“

„Podle pravidel stanovených lékařskou fakultou, jediné ženy, které mohou vlastnit lékárnu, jsou vdovy po bezdětných mistrech, způsobilé je vystřídat v jejich práci. Navíc nemohou ony samy provozovat činnost, ale musí zaměstnávat náležitě kvalifikovaný personál! Tvrdím, že vůbec není žádoucí porušovat předpisy vytvořené zdravým rozumem.“

„Mohu potvrdit, že sama královna zasáhla, aby si mohla madam Sanglarová zachovat vlastnictví a užívání lékárny svého otce.“

„Povídačky! Proč by se asi tak naše paní snížila k takovému jednání o mrzkém obchodě?“

Aurèle Coulon raději nereagoval na poslední pohrdavá slova o ctihodném povolání, jemuž se jednou hodlal věnovat.

„Ještě jsem tehdy nebyl v Amboise, ale někteří zákazníci mi vyprávěli, že Étienne Sanglar, Héloïsin otec, byl obětí justičního omylu. Jeho dcera a on byli zapleteni do tajemných událostí, které následovaly po nešťastné smrti našeho předchozího pána, Karla osmého. Někteří tvrdí, že Héloïse pomohla svým důvtipem slavnému rytíři Bayardovi, aby odhalil pravdu, a díky tomu pak může využívat královských výhod.“

Lékař se v duchu vrátil o pět let zpět. Vzpomínal si, že ohledně násilné a nečekané smrti Karla VIII. panovaly nějaké nejasnosti. Okolí panovníka nejprve mluvilo o nějaké nezhoubné nemoci, než připustilo jeho smrt. Během pár dní se ve městě rozšířila bláznivá pověst, že se král stal obětí uhranutí. Héloïse a její otec byli podezřelí, zatkli je a Étienne Sanglar zemřel ve vězení. Pak vzrušení opadlo. Karel VIII. oficiálně zemřel na úder do hlavy. Podlehl banální nehodě.

„Lidé mluví jen tak nazdařbůh, o čem nic neví!“ zabrblal doktor. „Já si moc dobře vzpomínám, že vaše mistrová byla vážně podezřelá z čarodějnictví.“

„To jsou pouhé pomluvy. Byla prohlášena za nevinnou!“ protestoval mladý Aurèle.

Lékař si kolem tlustého břicha utáhl cípy pláště, jako by se chtěl zahalit do své důstojnosti, a než se otočil na podpatku, vypustil z úst ještě poslední urážku.

„To je možné, ale mám-li soudit podle nadšení, s jakým ji obhajujete, přísahal bych, že vás ta kráska očarovala!“

Společník-lékárník zrudl rozpaky až za ušima. Jeho zmatek neunikl Héloïse, která mu proklouzla za zády, když doktor vycházel z lékárny.

„Co ti to ten prokletý hadí jazyk přišel vyprávět za nesmysly? Vypadáš úplně vyjeveně.“

„Nemám rád takové úlisné způsoby. Prostě nám neustále dává lekce, jak máme zacházet s jeho předpisy, ale v každém jeho sebemenším proslovu se vždycky skrývá nějaká podlost! Zdá se mi, že opovrhuje naším řemeslem, a ještě víc se mu nelíbí, když musí svěřovat své pacienty znalostem nějaké ženy.“

Aurèle mluvil s takovým zápalem, že ho nemohla ospravedlnit pouhá oddanost k jeho paní. Ve dvaadvaceti letech byl stále svobodný a nikdo jej nevídal s žádnou přítelkyní. Člověk nemusel být bystrým znalcem lidské duše, aby nepoznal, že mladík chová něžné city ke krásné Héloïse. Ale ta si vždycky dokázala držet odstup, chovala se sice laskavě, ale jejich vztahy udržovala jen v přísně profesionálních mezích.

„Řada těch pánů z fakulty je si vědoma, že bez pomoci našich lektvarů by jejich údajné vědomosti nebyly při léčbě nemocných k ničemu,“ prohlásila Héloïse. „Někteří se s tím spokojí, jiní nás raději zahrnou svou nadutostí. Jejich hezké rozpravy v latině jsou ubohým pozlátkem, které dokáže jen špatně zamaskovat jejich neschopnost.“

Po zbytek dopoledne zapomněli Héloïse a Aurèle na své rozladění a věnovali se s pomocí učedníka službě početné klientele. Héloïse nic netěšilo tak jako kontakt s trpícími lidmi, které vždy nejen trpělivě vyslechla, ale také jim poskytla cenné rady. Měla tak dojem, že tím každý den vzdává čest svému zesnulému otci.

Více než dvacet let figuroval Étienne Sanglar na vývěsním štítu Korunované zmije a byl nejslavnějším lékárníkem ve městě Amboise. Překonal dobové předsudky a považoval za věc cti předat své jediné dceři všechna tajemství své praxe. Héloïse se ukázala jako pilná a velmi nadaná žačka. Líbilo se jí všechno z lékárenského řemesla. Ráda běhala po polích a trhala léčivé byliny, zavírala se v přípravně, aby vylepšila recepty složitých léků, nebo se věnovala náročným úkonům při destilaci. Byla schopná se na dlouhé hodiny ponořit do studia starých pojednání. Na rozdíl od spousty dívek jejího věku v okolí neměla na nočním stolku lyrické básně od Marie de France, Román o růži nebo Balady od Charlese d’Orléans, ale sbírku receptů Antidotarium od Arnolda z Villanovy, knihu Opera od Pseudo-Mésuého a Corpus Hippocraticum.

Nicméně nebylo to jen díky rozsáhlým vědomostem a oddanosti mladé ženy, že lékárna nezela prázdnotou. Pohledy mužů, kteří přišli do obchodu, se často stáčely k její postavě a oni pak vypadali jako očarovaní jejíma velkýma zelenýma očima. Protože v Héloïse se snoubila inteligence, veselá povaha a oslnivá krása. Ve svých čtyřiadvaceti letech měla všechny půvaby, jimž muži obvykle podlehnou: štíhlé tělo, drobnou postavu, kyprý hrudník, dlouhé kaštanové vlasy, v nichž jako by zářily sluneční paprsky. Na její výrazné tváři s pravidelnými rysy nebylo nic strojeného či nepřirozeného a dokonale odrážela odolnou povahu přivyklou na bezprostřední nadšení i zdravý zápal. Mladá žena nebyla schopná sebemenší afektovanosti nebo koketérie a všude kolem sebe šířila neodolatelný šarm, díky němuž lidé zapomínali dokonce i kulhat, i když trpěli vadami, které by žádný chirurg nemohl vyléčit.

Blížila se doba hlavního jídla, když se ulicí de l’Herberie, kde stála lékárna U Korunované zmije, rozlehl hlasitý hluk. Colin, mladý učedník, upustil kbelík, s nímž se chystal vytřít podlahu, a vyšel na práh.

„To vypadá jako vojáci na koních!“ prohodil přes rameno. „Mají nosítka!“

Skutečně, cinkání podkov narážejících na dlažbu ulice se brzy ozvalo blízko krámu. Hned nato projeli ulicí kolem několika kluků s nudlemi u nosu a potulných zvířat, která utekla ze špatně zavřeného dvora. Za všeobecného rámusu všichni uhýbali před blížícími se vojáky, kteří v ulici plné obchodníků a jejich stánků působili jako velká voda.

Zneklidněná Héloïse odešla od pultu, kde Aurèle obsluhoval poslední zákaznici, a přiblížila se ke dveřím. Jakmile k nim dorazila, půl tuctu jezdců zastavilo přímo před lékárnou. Na sobě měli tuniky a volné kabátce s vyraženými francouzskými liliemi a seděli na koních s dlouhou šíjí, vybavených okázalými sedly. Za nimi nesli dva silní koně nosítka s vytaženými záclonami, která zabírala téměř celou šířku ulice.

První z jezdců v dlouhém plášti a plstěné kukle seskočil hbitě na zem a bez váhání zamířil přímo ke dveřím lékárny. Bezohledně odstrčil malého učedníka Colina, jenž zůstal stát s otevřenou pusou, a stanul před Héloïse. V zablácených botách a s očima zarudlýma prachem promluvil na mladou ženu tónem, který nepřipouštěl žádný protest:

„Madam Héloïse Sanglarová? Ve službách královské koruny! Mám rozkaz vás neprodleně dovézt do Blois. Následujte mě!“

Copyright © Editions Jean-Claude Lattes, 2017

Translation © Jitka Řihánková, 2017

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017